Po společném státu se Slováky se může stýskat snad jen masochistovi

A neříkám to proto, že bych neměla ráda Slováky. Naopak. Sama jsem po otci poloviční Slovenka, švagrovou mám Slovenku, strýců, tet, sestřenic a bratranců tam mám "neurekom". Rozumím si s nimi a moc ráda tam jezdím.

A jezdím tam stejně jako před rozdělením, domluvím se stejně jako před rozdělením a Slováci se ke mně chovají stejně jako před rozdělením. VŮBEC NIC SE NEZMĚNILO! Krom toho, že si musím pořídit eura.

Jenomže když tam jezdím, tak také slyším názory Slováků na jejich parlament (nadávají) a po návratu domů to porovnám s názory Čechů na český parlament (nadávají), a když si uvědomím, že při společném státu bychom měli i společný parlament, tak mě jímá hrůza.

Že se v parlamentu neustále hádají vládní strany s opozicí, by člověk ještě celkem pochopil, od toho to je, ale ony se hádají i strany vládní koalice mezi sebou. To bychom opravdu potřebovali, aby se hádali ještě Češi se Slováky a Slováci s Maďary? (A že by se hádali, na to vemte jed.) Ti starší si určitě pamatují, jaké to bylo během pouhých dvou let společné polistopadové existence. Dohadování o názvu společného státu, zda s pomlčkou nebo bez pomlčky, nebo žádost o tlumočení z "cizí" řeči a jiné naschvály. 

Copak potřebujeme, když už jsme (až na komunisty) vytěsnili z parlamentu extrémisty, abychom trnuli, zda se do sněmovny dostane Ján Slota nebo Marián Kotleba? To nám nestačil Sládek?

Já si opravdu myslím, že nic z toho ani my, ani Slováci nepotřebujeme a nikomu to nebude chybět. A musím otevřeně přiznat, že ačkoliv mám vůči Václavu Klausovi spoustu výhrad, tak rozdělení republiky provedl spolu s Vladimírem Mečiarem excelentně. Podle mého názoru dopadlo vše výborně. Slováci jsou spokojení a my, většinou, také.

A pro ty, kteří to přece jenom nemohou skousnout, mám dobrou zprávu: "Nezoufejte, možná to nebude trvat dlouho a bude nám vládnout Slovák.